Pro Martina Grindlera_bez komentáře

SPACÍ VÍKEND V KOŽLANECH

Omlouvám se, že jsem se dlouho neozvala a nic nenapsala, ale to víte, konec pololetí se blíží, učím se „vostošest“, pořád tréninky, zápasy, no a kdy to mám všechno stihnout. Ale o tomto víkendu Vám něco napsat musím.

Jelo se v sobotu odpoledne a proto se tak nějak předpokládalo, že se vyjede včas a že všichni přijdou včas a že tak nějak nebude nikomu nic chybět a všechno bude tak nějak fajn a beze spěchu. Ale chybělo – totiž Gábince chyběla licence, která zůstala, spolu s nadějí na výhru našich dvoutisícovek, ve Varnsdorfu. A protože Gábinka vytlačila i jednu slzu, začala být situace malinko napjatá. Pan Tměj se pomalu loučil s romantickým víkendem u televize a piva a pral se s myšlenkou, že v tom Gábinku nemůže nechat a licenci ji do Klatov přiveze. Vše zachránila paní trenérka (ostatně jako vždycky), která duchapřítomně přepsala zasedací pořádek v autech a dospělý doprovod tak zůstal (čekaje na licenci) v Litoměřicích s panem Grindlerem a jeho luxusním vozem. Zůstala dokonce i paní Mühlfeitová, která se vymluvila panu Mühlfeitovi, že nemůže jet v jejich (také luxusním) autě, protože paní Pekárové (Lepší) se dělá špatně a ona nedávnou absolvovala bezplatný kurz pro pedagogy podporovaný Evropskou Unií s názvem „Co dělat, když…?“. Panu Mühlfeitovi to bylo trochu líto, protože si pro manželku připravil zábavný kvíz z oboru IT technologií, ale argumentace zkušené pedagožky byla přesvědčivá.

Takže jsme vyjeli do Klatov, pro další výhru. Rodiče a licence dorazili také včas a já pochopila, jak to vypadá, když má někdo jak se říká „jazyk na vestě“. Ani nevím, jak ten zápas dopadl, ale to není důležité. Mnohem důležitější byl přesun do našeho ubytovacího zařízení Ve mlejně, v lůně panenské přírody. Cesta trvala hodinu (pan Grindler měl asi nějakou lepší navigaci, protože jemu trvala 34 minut). Poslední, asi dvousetmetrový sjezd k rekreačnímu zařízení po zledovatělé cestě trval další půlhodinu, možná déle. Všichni jsme napsaly domů esemesky a rozloučily se s rodinou. Pocit, že jsme kopeček nakonec překonaly, byl pro nás stejně povznášející jako výhra nad Slovankou (zatím čistě hypoteticky). Pokoje byly útulné. Asi po dvou hodinách usilovného dýchání se nám podařilo vyhnat rtuť teploměru na 15°C, takže jsme mohly jít spát. V dolejší hospodě asi bylo tepleji, protože se tam šli rodiče a trenéři ohřát. Bylo mi jich trochu líto, že nemohou jít spát hned, ale asi měli chladnější pokoje. Ráno jsme se cítili jako znovuzrozené, asi to bylo tou zimou. Paní trenérka nám vyprávěla o blahodárných účincích kryolýzy, ale už jsem zapomněla, co to vlastně je. Problémy s kopečkem už měl při odjezdu jenom pan Mühlfeit, ale když jsme všichni zatlačili…

V hale bylo krásné teplo, po 20ti minutách jsme roztály a šly se rozcvičit. Nálada byla více než pohodová a soupeř se tvářil dost ustrašeně, což nám přidávalo na sebevědomí. Rozhodčí byli moc hodní. Přišlo nám obětavé, že bratr jedné z našich protihráček i po prohýřené noci na kožlanské diskotéce dorazil a byl ochoten odpískat zápas v duchu fair play. A bylo to fajn, konečně nám někdo ukázal, jak se hraje basket. Jsme moc rády, že nám pan rozhodčí pískal tolik kroků, přenášených míčů a faulů. Ostatní rozhodčí nám to moc nepískají (asi to dělají schválně, abychom se nezlepšovaly). Paní trenérce se výkon rozhodčích také moc líbil, proto na ně pořád radostně vykřikovala. Na svoji první technickou chybu byla náležitě pyšná a v polovině zápasu šla panu rozhodčímu poděkovat (asi měli více společných témat, protože to s ním rozebírala dost dlouho). Radost z vítězství jsme měly. Nevím, proč pořád pan trenér opakoval, že jsme hrály v oslabení pět na sedm, když plzeňských hráček bylo na hřišti opravdu vždy jen pět.

Odvezly jsme si kromě rýmy a technické chyby cenné vítězství. Třeste se Slovanko, Studánko a rozhodčí všeho druhu, těšíme se na vás.

Návštěva zábavného parku v Německu

Holky, fotky z Plohnu: http://monim.rajce.idnes.cz/Freizeitpark_Plohn_zari_2011

Vzpomínky na letní soustředění v České Lípě

Posilování s Hankou: http://www.youtube.com/watch?v=S52zehODfnA

Atletický trénink: http://www.youtube.com/watch?v=HqOXSHZlcKQ

Z kroniky našeho týmu…

SLOVAN VE SPEYERU ANEB JAK TO VŠECHNO BYLO

Odjíždělo se v pátek, v 10,00, teda vlastně mělo se odjíždět v pátek, v 10,00. Ve včasný odjezd věřili jen ti největší optimisti. První úskalí, že jsme se sešli hned na dvou místech, jsme hravě překonali a začalo nakládání zavazadel. Průměrný rozměr zavazadla byl 90 x 75 cm a průměrný počet zavazadel na hráčku 4. Už teď je jasné, že příště musíme určit váhový limit. Nakonec jsme se vešli, ikdyž dost místa v kufru zabíraly ambice a touha po vítězství.

A vyjelo se, hned na druhém kilometru paní trenérka zjistila, že trenérské řízky jsou v bedýnce pod všemi zavazadly a začala být trochu nervózní. Neustále to panu trenérovi připomínala a nutila nás, abychom si stěžovaly, že je nám špatně a musíme zastavit. Situace se vyhrotila v momentě, kdy pan trenér zabloudil v Žižicích (údajně kvůli pomníku Jana Žižky, po kterém jsou prý Žižice pojmenovány, druhým důvodem měla být poznámka paní trenérky, že „na týhle křižovatce jsme vždycky jeli doprava“). Paní trenérka byla obviněna, že nemyslí na nic jiného než na jídlo a pan trenér odmítl řízky vyndat do doby, než bude poledne.

Přečtěte si zbytek tohoto vstupu »